Zářící

Povídka z doby, kdy Stmívání ještě nebylo takovým fenoménem jako dnes. Jedna z prvních povídek, které jsem vůbec napsala.

Cítím mnohé, ale tahle vůně je specifická.Moje smysly zbystří, svaly se napnou.Vyrazím vpřed za tím zvláštním lákavým pachem.Nemyslím na důsledky, nemyslím na Carlisleův zklamaný obličej.Jsem lovec a dostanu svoji kořist.

Ta louka pod skalami mohla být snad i krásná, ale kameny byly potřísněny cákanci temně rudé krve.
Přitahoval mě, ten člověk voněl víc než kdokoliv jiný.Matně jsem vnímala přítomnost medvěda.Soustředila jsem se na něj.Já jsem lovec, on moje kořist.
Jeho tep, naběhnutá žíla na krku, krev stékající po zuboženém těle.
Dost!Zarazila jsem se.Ty vlasy, ty jemné hnědé kudrlinky.Připomínka rozmazané lidské vzpomínky.

Netuším, jak se ke mně ten medvěd dostal.Poprvé jsem si ho všiml, až když mě srazil mohutnou prackou k zemi.Vytryskla krev, zapraskaly kosti, když jsem dopadl na kámen.Moje levá ruka se nabodla na špičatou větev stromu.Bolestí jsem vykřikl, ale neměl jsem možnost zjistit rozsah zranění.Neměl jsem sílu se na ni podívat, natož pohnout hlavou.
Tak tady zemřu.Na tomhle místě.Zrak mi zastřela záře, nebesa otvírala svou bránu.Zaostřil jsem, byla to jen kůže, kůže světlovlasé bohyně.Prosebně jsem se na ni zahleděl.Ať už mne odnese do ráje, mezi mé sestry!
Lačně se na mne usmála a skočila medvědovi po krku.Ten pohyb jsem skoro nedokázal zaznamenat.Zakousla se mu do krku.Jak sála krev, její oči měnily barvu.Z černé na jantarovou.Pak se pomalu zvedla, ze rtů setřela poslední zbytky jejího jídla.Přistoupila ke mně a plynulým pohybem zvedla.

V hlavě se mi mísily emoce s rozumem.Každý říkal něco jiného.Ta vůně - pach smrti, nech ho tu ležet a vysaj ho, říkal rozum.Odnes ho ke Carlisleovi a nech ho proměnit, pravily emoce.Emocím dala za pravdu vzpomínka na jednu starou přítelkyni a jejího syna.
Nedýchala jsem, nenasávala vzduch.Pocit spřízněnosti s tímhle mladíkem mě stále držel u mého cíle.
Ta vůně - pach smrti, jídlo máš v náručí! zaslechla jsem podvědomí.
Dost!Už jen několik málo minut a budu doma! odpovědělo svědomí.Běžela jsem sprintem přes známý les, až jsem se dostala domů, ke starému kamennému domu.Edward s Carlisleem na mně už čekaly.
,,Jsi si jistá?Chceš s ním být navěky?" zeptal se mě adoptivní otec.Jen jsem zmučené kývla.
Nevím, jak dlouho jsem seděla vedle něj.Nevím, kolik dní uběhlo.Celou dobu jsem na něj koukala a nedokázala odtrhnout oči od jeho dokonalé tělo.Tak to je on.Moje spřízněná duše.

Otevřel jsem oči.Vše bylo jiné, jasnější.V mé hlavě byla najednou spousta místa,V krku jsem cítil žízeň.Přestal jsem na ni myslet, když do místnosti přišla ona.Moje světlovlasá bohyně.